Ještě víc než o štěstí, které se zdá v dnešních dnech mnohým tak nedosažitelné, touží ubitý člověk po míru.Neboť svět se stal nepokojným v takovém měřítku, jako nikdy dříve.
Slovo „mír“ často vyslovujeme, ale co se pod tímto pojmem vlastně rozumí? Není to jenom popření krvavého slova „válka“? Kdyby jednou přestalo vraždění, připadal by si člověk jako v míru. Za mír pokládají lidé něco jako ukončení krveprolévání, vraždění a pronásledování.
Člověk se domnívá, že bylo dosaženo míru, pokoje, když ho nikdo nebude pronásledovat a trýznit. Na této skutečnosti je zřetelně vidět, jak se lidstvo stalo politování-hodným. Neboť pokoj je mnohem více než pouhý konec násilí, tedy určitý stav klidu, ve kterém si člověk může náležitě upravit svůj život bez většího zásahu zvenčí. To je jenom nerušené bytí bez překážek, ještě velmi vzdáleno pokoje!
Pokud jsou na zemi rozšířeny nenávist a závist, nelze získat jistotu, že předchozí stav násilí se nemůže každou chvíli vrátit. Dokud budou tito dva tyrani sedět na trůně, nemůže nikdy nastoupit mír. Závist nestrpí stav míru a rovnováhy. Závist podněcuje a drásá, nenávist však ničí. Závist je pomalu doutnající oheň pod povrchem, který se prodírá dále, dostává-li se mu potravy. Nenávist je divoce plápolající plamen, který se před ničím nezastaví, který chce jen ničit, aby sám sebe stravoval.
Mír ale budiž ještě jednou řečeno je mnohem více, než jenom být vzdálen násilí a zkáze. Mír, pokoj, není jenom stav klidu, ale něco velmi živoucího, co stále buduje a vytváří hodnoty.
Mír a pokoj mezi lidmi a mezi národy je tak podkopán, že všude, kam se člověk podívá, vládne nedůvěra. A nedůvěra vytváří pro mír nedýchatelnou atmosféru.
Odkud se bere všude ve světě tato hluboká nedůvěra? Důvěra byla příliš často zneužita. Sliby byly jen prázdnými slovy nebo i něčím horším, totiž lží a pokrytectvím. Vždyť již rodiče obelhávají své děti, když neví co odpovědět nebo když chtějí dětem utajit pravdu. Jak zde pak ještě může vyrůstat jasná, absolutní důvěra, která by měla být půdou, na které se rozvíjí dětská láska? Pokud má láska rozkvést, potřebuje k tomu čistou půdu. Zklamaná důvěra však zatvrzuje srdce. Má-li tedy opět nastoupit oboustranná důvěra jako předpoklad pro pravý pokoj, musí nastoupit pravda místo podvodu a lži. Bez toho to nejde.
Nejdříve musíme znovu položit základ pro mír, který si tak vřele přejeme. V nás, v našem srdci, v našem nitru musí být položeny první základní kameny. Pokud nepozná každý z nás, že musíme být spolubudovateli pravého pokoje, nemůže být učiněn ani krůček do říše míru, přes všechny hlasité a zvučné mírové konference, jejichž ohlas se nese po celé zemi. V nás je to místo, kde musí být postaveny první bašty míru, nikde jinde!
Jak může zavládnout pokoj mezi sousedy, když jsou nesnášenliví? Když jeden druhému nepřeje zisk a závidí úspěch? Jak může neklidný člověk šířit kolem sebe mír? Krátce, jak mohou lidé pospolu a vedle sebe mírumilovně žít, když nenesou pokoj sami v sobě? Mír, pokoj, je něco, co musí růst jako rostlina, co musí v lidských srdcích zapustit kořeny a odtud se rozšiřovat.
Vnitřní pravdivost je prvním základním kamenem, protože pomáhá odstranit nedůvěru, nejhoršího nepřítele míru. Druhým základním kamenem jsou pokojné myšlenky. Kdo má pokojnou mysl, kdo každému snášenlivě přeje, co jeho jest, rozšiřuje pokoj. Mír na zemi se nemůže přivodit svazky mezi národy, smlouvami a hrozbami odvetných opatření. Smlouvy byly porušeny, pohrůžky nezastrašily. Mezinárodní úmluvy se příliš často ukázaly jako bezcenný cár papíru, protože chybí pevná ruka, která by zajistila jejich plnění.
Ne, pokoj musí vyrůstat a šířit se z každého lidského srdce, z nitra navenek. Čím více lidí bude nosit pokoj v duši, tím více podpory se dostane trvalému míru, který už nebude muset prchat před surovým násilím. Ale čím více lidí bude myslit na násilí, tím více se přiblíží nebezpečí jeho opětovného použití. Neboť myšlenky jsou síly, které vychází od původce a spějí tam, kde najdou stejnorodost. Podle Božích zákonů se přitahuje vždy stejnorodé. Násilník přijímá myšlenky násilí, mírumilovný člověk zase nashromážděné síly pokoje, které jiní vysílají do prostoru.
To strašné vybíjení hněvu, které vyvolává války a vraždění, je vinou, kterou má na kontě celé lidstvo. Každý pocit závisti, každá myšlenka hněvu a žádostivosti, posilují ničivé síly, které se shromažďují nad lidstvem, až se musí uvolnit jako při bouři, protože napětí je příliš veliké. Mírumilovné chtění lidstva je příliš malé a nemůže zabránit válkám. Na nesmyslném vraždění se podílí každý jednotlivec, který pokojně nemyslí, nerozšiřuje kolem sebe lásku a na své sousedy pohlíží nepřejícně, závistivě a nenávistně.
Mír, tak vroucně vytoužený mír se může na zemi usadit až lidstvo upustí od nenávisti a závisti, až si každý z nás vybojuje pokoj ve svém nitru. A nyní se dostaneme k následujícímu: pokoj, pravý pokoj se musí vydobýt. Samo od sebe nám nespadne do klína štěstí ani radost a zrovna tak ani pokoj!
Mír je vznešený statek, patří k nejvyšším hodnotám, které by se člověku měly stát vlastními. Ne nadarmo prohlásil Syn Boží pokojné lidi za blahoslavené. Jsou blaženi sami v sobě, neboť pokoj jim daruje mírumilovné tužby, v sobě vyrovnané „já“, které je pro duši jako jasný letní den..
„Jak mám dospět k tomuto vnitřnímu klidu?“ ptá se mnohý. „Nevím, jak mám začít. Trýzní mne tisíce přání, ale jak jsou splněna, vynořují se nová.“
To je ale právě ono: Kdo myslí jenom na sebe a všechna přání se týkají pouze jeho osoby, ten nedospěje nikdy k vnitřnímu míru, protože z jeho „já“ vystupují v nekonečném řetězu stále nové žádosti.
Uspokojení – jak krásné slovo! „Uspokojení“ dosáhnu jenom tehdy, když je pro mne můj bližní důležitější než moje malé „já“, když žiji, abych podporoval velký celek, abych jiným stál po boku a dále pomáhal. Pak jejich dík, jejich radost, jejich osvobození mi daruje vnitřní mír a uspokojení, že jsem nežil nadarmo. Jednou cestou k míru je snášenlivost, druhou je schopnost přání bez závisti, další cestou je radost z úspěchu druhého. Kdo touží po míru a pomáhá ho na zemi vytvářet, ten myslí více na blaho jiných, než na své vlastní.
Mír je neocenitelný! Rozkládá ochranně své perutě nad těmi, kteří o něj usilují. Neboť kdo v sobě nosí mír, ten na sobě nepocítí žádné rozepře světa. V něm je pokoj a v klidu vnitřního pokoje je síla vypořádat se se vším, co mu život postaví do cesty. Kdo našel vnitřní mír, je útěchou a balzámem pro své bližní, od kterých nic nepožaduje, naopak, dává jim ze svého bohatství.
Bez míru nemůže země vzkvétat, to jsme všichni na sobě hořce prožili. Neměli bychom se proto nyní ze všech sil snažit, abychom mír na zemi rozšířili? Kdyby s tím člověk začal sám ve svém nejbližším okolí, jak rychle by to vypadalo okolo nás jinak! Myšlenkám nenávisti a pronásledování by se nedostávalo již žádné potravy, musely by zakrnět a odumřít. Každý člověk tak může přinést svůj díl pro světový mír.
Jenom mír představuje výstavbu. Jeho díla jsou trvalá. Mír je síla, mír je stálost, mír je jedním z největších pomocníků lidstva. Kéž by se stal naším nejlepším přítelem!
Pak se splní také mocný příslib, že na zemi vyvstane Boží říše pokoje, ve které bude vládnout ve spravedlnosti jenom Svatá Boží Vůle. Tato nádherná Boží říše míru, ve které nebude moci nikdo nikoho přepadnout, oloupit a zotročit, ve které každý obdrží co mu patří a naloží s tím v klidu podle svého svědomí, stojí již přede dveřmi. Aby se ale mohla uskutečnit, musíš se ty i ty a my všichni spolu-podílet na výstavbě, jeden druhému podat mírumilovně ruku, být všichni prodchnuti stejným chtěním.
Chceme ji vystavět pílí svých rukou, mírem v našich duších!